Přibývá prý firem, které chtějí zaměstnávat „staré“ zaměstnance. Mladí došli. Ne, že by firmy chtěly najímat kmety v požehnaném věku 80 a více. Řeč je prý o kategorii 50-65 let! Měla bych tedy teoreticky taky šanci, i když jen tak tak…
Ovšem musela bych projít kurzem jak zapnout počítač, jak si polední menu zapsat v excelové tabulce, jak se hezky chovat k mladým, progresivním a všeznalým mladým zaměstnancům v mezigeneračním týmu. Zní to trochu jako kurzy pro natvrdlé, nikoliv pro lidi, kteří toho hodně zažili a přesto tu dodnes jsou a fungují. Ty zážitky a prožitky je v mnoha případech dostali do situací, kdy aplikovali krizový management, řešili převis poptávky nad nabídkou, ekonomickou vzácnost postavenou na hlavu, tedy zanedbatelnou užitečnost a volnou dostupnost statků, o které nikdo nestál. Prostě žili, zažívali, pracovali, improvizovali….a nepřetržitě studují na univerzitě Život.
Až doteď jsem si myslela, že jsou zaměstnanci vzdělaní a nevzdělaní, se znalostmi a zkušenostmi či bez nich, případně poctiví a nepoctiví, ti, kteří ctí firemní majetek a ti, kteří ctí heslo „co je tvoje, to je moje“.
Navrhovala bych přestat rozlišovat mezi stářím a mládím a najmout lidi, kteří firmě mají co dát – schopnosti, znalosti, zkušenosti a třeba taky sociální inteligenci a empatii. A jestli do firmy dojedou na skateboardu nebo dojdou o holi, je celkem fuk.
Měla jsem štěstí, setkala jsem se s řadou starých lidí (odpusťte ten společensky nekorektní výraz, který se jen nekorektním stal), které bych moc ráda měla často na blízku, bohužel už to nejde. Severočeský pediatr, který emigroval ve svých padesáti letech, aby syna ušetřil nesvobody, šlechtic, který po šedesátce dostal zpět svůj zdevastovaný majetek a dokázal z něj v montérkách a vlastníma rukama udělat zase vzkvétající panství, moje profesorka obchodní němčiny, která uměla zahraniční obchod tam a zpátky i o půlnoci, v osmdesáti letech měla šarm třicátnice a spolužáci si pokládali za čest pozvat ji na kávu. Na druhou stranu jsem potkala mladé lidi, naposled před týdnem středoškoláka v Liberci, který vystřihl business prezentaci, no skoro jako v Silicon Valley (i když jsem tam nikdy nebyla, tak takhle tam asi prezentujou).
Všichni dohromady jsou mladí, staří, chytří, moudří, mají ještě ideály, případně mají stále ještě ideály, zažili cestu vzhůru i sešup ze svahu. Ti staří jsou pro mě obrovskou motivací učit se stále i na prahu svého stáří, abych až budu opravdu stará, byla pro své okolí aspoň trochu zajímavá a neskončila jako kyselá bába, jejíž jedinou starostí je urvat místo v tramvaji.
Přiznávám, mám ráda hezký, romantický filmy. Mám ráda filmy, kde to dobře dopadne. A mezi takový filmy patří Stážista. Asi to znáte a jestli ne, podívejte se. A kdybyste se náhodou u vás ve firmě k někomu chovali nepěkně, po tomhle filmu se možná chytíte za nos.
P.S. Tenhle článek vyšel kdysi v Hospodářských novinách (bez toho Stážisty), ale je pořád aktuální, i když s mírným oprášením.
