Nepodepisujte blbý smlouvy

Spousta lidí je přesvědčená, že byznysovej obr vždycky diktuje podmínky byznysovýmu trpaslíkovi. Nemyslím si to. Všechno je o lidech. O všem se dá jednat. Ještě jsem neviděla smlouvu, která se musí podepsat okamžitě, do hodiny, do zítra….., ale viděla jsem lidi, kteří to tvrdili. Jen jednou jsem to udělala a byl z toho průšvih.  Normální je – přečíst si smlouvu, sepsat svoje komentáře a poslat je druhé straně, která je může a nemusí přijmout. A nenormální je jednat způsobem „podepiš to a nemel!“ A pokud vás někdo tlačí k podpisu, aniž by vám dal šanci říct k tomu taky svoje, rychle pryč. Protože blbý smlouvy se v 99 případech ze 100 obrátí proti vám.

V rámci své mise NO A CO? jsem natočila video (učím se, ale baví mě to:)

Reklamy

9 děsných přiznání

Trochu mě štve ta mediální masáž, co se nás snaží přesvědčit, že jsme roboti a stroje. Kdo nepodává výkon, je naprostý ňouma, kdo prokrastinuje je lůzr. Všichni se cpou pohankou, chlorelou (BRR) a syrovou stravou, nedej Bože dát si vepřo knedlo nebo dort. Taky jsem měla období, kdy jsem byla strojem. To už je dávno za mnou. Strojové období znamenalo četbu výhradně poučnou a motivační a sledování CNN, BBC News a Čt24. Za ležení na gauči a civění do zdi (dneska se tomu říká prokrastinace) jsem se trestala 50 kliky na zemi (asi jenom 10, ale 50 vypadá líp). Mám dojem, že všichni ti výkonní, šťastní, bohatí a zdraví by mohli na rovinu přiznat, že jsou taky lidi a občas hřeší. S věkem přichází osvobozující pocit, že není nutné žít přesně podle knih a časopisů a prostě si žít tak, jak je nám milé. Já tomu říkám „NO A CO?“ Tudíž klidně přiznávám, že Celý příspěvek

Napište vlastnímu strachu

Tahle setkání mě těší

…a dodávají mi energii

Včera jsem měla svoje (úplně) první čtení z knížky Z deníku investorky. Nečetla jsem dlouho, aby to všichni vydrželi, ale dopis vlastnímu strachu na str. 15 jsem přečetla i se sklenicí Prosecca (nebudu psát skleničkou, když to není pravda). Zní to šíleně, ale funguje to. Zkuste to. Tady je ten můj dopis.

Strachu, (samozřejmě nepíšu drahý, ani milý ani vážený, to dá rozum)

píšu ti, protože tě mám. Mám tě, téměř každý den, a často už dopředu, někdy dokonce ani nevím proč, ale prostě tě mám. Sedíš mi v žaludku a evidentně se nemíníš nikam hnout, proč taky, když mě znova a znova vždycky tak pěkně vyděsíš. Často se ti povede mě odradit od věcí, které bych klidně zvládla, ale kvůli tobě se o ně ani nepokusím, protože tě mám. Pochopila jsem, že tady prostě budeš, i kdyby čert na koze jezdil. Pochopila jsem, že je těžké tě chytit pod krkem, když žádný nemáš. Těžko tě nakopnout do zadku, když žádný nemáš (alespoň myslím). Tudíž buď si tu, dřep si tu, tetel se blahem, že se tě nemůžu zbavit. Budu prostě dělat, jako bys nebyl. Občas ten souboj prohraju, máš totiž rafinovaný metody, jak o sobě dát vědět. Můžeš mě děsit, můžeš mě lekat, můžeš se mi škodolibě chechtat, můžeš o mě pochybovat, zrazovat mě, vymýšlet strašidelný teorie, proč to nedopadne, všechno zkrachuje a nic nevyjde tak, jak má. NO A CO? Vlez mi na záda, zalez, táhni, zmiz [případně nasaďte i silnější kalibr]. Jestli se člověk bojí nebo ne, je pořád za jedny peníze. Od teď konec. Žádný rochnění v hrůze, co se stane. A co s tím naděláš? Vůbec nic. Nic mi nesebereš, nemáš ruce. Nic nevymyslíš, nemáš hlavu. Pořád jen ten otřepanej, starej strach, žádný inovace, žádný aplikace, nemáš ani web, ani mobil, a jestli jsi do teď vystačil s BUBUBU, tak to už je dneska, milej zlatej, over.

Margareta

Mám děsnej strach točit videa, tak jsem do toho dneska šla a jedno natočila, sestříhala (jsou tam dva střihy s vypětím všech sil) a doplnila dvěma titulky. Po půl hodině snahy odstranit zvukové efekty, jsem se na to vykašlala, takže promiňte, jsou tam.