Takhle jsme si povídaly před třemi s Evou Riegerovou a rozhovor vyšel v časopisu Vlasta.
…sešly jsme se v kavárně na pražských Vinohradech, kterou si vybrala pro rozhovor. Stereotypně jsem si ji představovala tak trochu žraločí typ: tvrdý pohled, ostré lokty – a přišla krásná usměvavá dáma…
Když jsem vám volala se žádostí o rozhovor, odpověděla jste „proč ne?“. Je to pro vás typické, reagujete takhle na výzvy?
Vlastně ano. Já tomu říkám „vykročit z komfortní zóny“ – udělat kroky, o kterých předem nevíte, kam povedou a jestli vůbec vyjdou….
Vykročení z komfortní zóny – takhle jste začala s podnikáním?
Dalo by se to tak říct, ale musela jsem mít průpravu. Vystudovala jsem hotelovou školu a přes inzerát se dostala do americké právní kanceláře, kde jsem zezačátku brala telefony a vařila kafe. Ale byla jsem docela dost pracovitá, šla do nových věcí a byla se ochotná učit. Po nocích jsem studovala anglickou terminologii, začala jsem tlumočit jednání a překládat, měla jsem na starosti koordinaci týmu… To byly zkušenosti k nezaplacení. V devadesátých letech sem přijížděla spousta zahraničních firem, které tady chtěly rozjet podnikání a potřebovaly s tím pomoct. Tak jsme se s kolegyní rozhodly jít do podnikání.
Jak to v praxi vypadalo?
Přijela firma, řekla, potřebujeme najít kanceláře, najít lidi, zařídit živnost… Na tohle sice nepotřebujete nezbytně právní vzdělání, ale kolegyně je naštěstí právnička, což se hodilo. Podobné služby poskytujeme mimo jiné i dnes, jen už tu není tak velký příliv firem jako tenkrát. To byly začátky, ale když to beru zpětně, ono ani tak nešlo o příliv jako spíš nebát se a jít do nových věcí.
No jo, když jste svobodná a nemáte děti…
Ale já jsem byla vdaná a měla jsem dceru! Makala jsem jako šroub. Naštěstí jsme měli úžasnou babičku, ale i tak to bylo krušný… Na druhou stranu mě to neskutečně bavilo a navíc mám manžela, který je nesmírně chápající a pomáhal. Sice jsme neměli ve skříních srovnané oblečení do dokonalých komínků, ale domácnost jsme s manželem zvládali tak jako tisíce jiných lidí. Manžel byl sice taky velmi zaměstnaný, zpíval první baryton v Národním divadle, ale šlo to, vždycky jsme si navzájem vyšli vstříc.
Že odbočím – jak se balí operní pěvec z Národního divadla?
Já byla na školní praxi v Savoji na Pohořelci, tenkrát to nebyl zdaleka tak honosný hotel jako dnes, a v rámci praxe jsme obsluhovali na letní zahrádce, což bylo komické, protože tohle mi fakt nešlo, ale absolvovat jsme to museli. A naproti byl Armádní umělecký soubor, vojna pro umělce a manžel na tu zahrádku chodil na pivo. Byl to synek z jihočeské hospody a byl neustále nespokojený, že máme teplý pivo a prudil tak dlouho, až jsem s ním šla na rande. To mi bylo sedmnáct – a jsme spolu dodnes.
To je hezký příběh… Ale zpátky k businessu – firma se tedy rozběhla dobře?
Ano, ale mně bylo jasné, že pokud se chci pohnout dál, potřebuju získat nějaké další vzdělání, tak jsem šla studovat Mezinárodní vztahy a pak mezinárodní obchod a marketing. Měla jsem štěstí na pár úžasných profesorů, navíc já měla už v začátcích možnost zkusit všechno možné a praxe je také velmi cenná.
Podnikala jste, měla rodinu, k tomu jste studovala… Jak dlouho ten kolotoč trval?
Čtyři roky, ale zní to hůř, než to bylo. Ne, že bych to chtěla absolvovat znovu, ale dalo se to. Manžel mi hodně pomáhal, vzal třeba děti a věnoval se jim celý víkend. Ale my si to opláceli – když on byl na vrcholu své kariéry, fungovala jsem zase já. Jednoduše řečeno: když to chcete zvládnout, tak to zvládnete. Každopádně byly situace, kdy jsem padala na… ústa, ale člověk na to špatné spíš zapomene. A někdy byly stavy, kdy už jsem fakt nemohla, měla chuť se vším seknout, ale takové chvíle prostě přicházejí.
Je to výhoda nebo nevýhoda být ženou ve světě mužů?
Podle mě se to zveličuje. Za svojí kariéru jsem se třikrát čtyřikrát setkala s chlapem, který mi dal sežrat, že jsem ženská. To se může stát, takže pokud to jenom trochu jde, nebudu se s ním bavit a hotovo. Ale naštěstí převažují spíš setkání s chytrými šaramantními muži, kteří rozumí tomu, co dělají. Samozřejmě existují firmy, které jsou čistě pánský klub a žena v nich sice může pracovat, ale nemá šanci tam růst, nedostane příležitost. Tak proč nejít jinam, kde vás ocení? Nevidím v tom problém.
Business je ale pořád mužský svět…
Podle mě to není o mužích nebo ženách, ale o lidech. A to mě na tom baví: dávat lidi dohromady, propojovat je. My se mimo jiné věnujeme nákupu a prodeji firem, což je hodně o kontaktu, o komunikaci. Až na výjimky se při tom setkávám s lidmi, kteří něco vybudovali, z malé firmičky udělali vlastní prací velkou firmu – hluboce před nimi smekám. Navíc při každé transakci se něco přiučíte: je to obchod, psychologie, diplomacie, spousta věcí najednou. A pak ta jednání, to je v podstatě divadlo.
Za vámi chodí i začínající podnikatelé. Obracejí se na vás jen ti velcí?
Z podnikání se dnes dělá velká věda. Vstupu do podnikání se říká „start-up“ a zúžilo se v podstatě do pojmu, že začínající podnikatel musí být pokud možno z počítačové branže, mluví se o velkých investicích… Jenomže on je začínající podnikatel i truhlář, který si otevře v garáži truhlárnu a ten nepůjde za investorem: Dobrý den, já jsem startupista a potřebuju investici na pilu. Použije svoje úspory nebo si půjčí od rodiny. Pro velké technologické investory není truhlář zajímavý, protože bude podnikat v Čechách a ne ve Washingtonu, ale já nechápu, proč bych se na něj měla dívat svrchu – protože podniká v Hradci v garáži? Pro mě je to začínající podnikatel, který potřebuje poradenství a investice jako každý jiný.
Takže i truhlář z Hradce za vámi může přijít a vy mu poradíte, jak na to, aby uspěl?
Samozřejmě. Poradenství je vlastně usměrňování k selskému rozumu, lidé přicházejí s různými nápady. Některé jsou megalomanské už na první pohled, ale ti lidé jsou do toho tak ponoření, že to nevidí. Třeba nedávno jsem měla schůzku s takovým mladým mužem, byl nabitý energií, jeho nápad vám říct nemůžu, protože ctím obchodní tajemství, ale pro toho byl svět malé hřiště. Já se ty lidi vždycky snažím nezašlapat do země, ale vysvětlit jim, že mají postupovat rozumně a po malých krůčcích. Přijdou k nám třeba lidi a řeknou: My máme statek v horách, potřebovali bychom investici pět milionů, přestavíme to na úžasný penzion, to bude úplná bomba! Já se zeptám: A jak ten penzion naplníte? -Tím se teď nezaobíráme, hlavně ta rekonstrukce… To nejdůležitější nemají promyšlené.
Jak by to tedy mělo být správně?
Když máte například v horách chalupu a chcete začít podnikat, tak inteligentní postup by byl udělat třeba v podkroví dva pokoje a zkusit je pronajímat. A když to půjde a začnou tam jezdit lidi, můžete pomýšlet na rozšíření. Často narážím na to, že si řada lidí doma maluje podnikání u počítače. Dělají si různé tabulky, kolik zákazníků bude mít první měsíc, kolik druhý, třetí… No u počítače si můžu namalovat zákazníků, kolik chci, ale obrazně řečeno je potřeba jít na ulici a zeptat se „Koupil byste si ode mě tenhle výrobek?“.
Na to nemá každý odvahu
Ono není příjemné nabízet se a riskovat odmítnutí, ale to prostě k podnikání patří. Upřímně řečeno i já, když jdu za majitelem firmy poprvé a ptám se: Prodáváte firmu, mohli bychom vám s tím poradit?, taky se nabízím a samozřejmě se mi stalo, že mi řekli „děkujeme, nemáme zájem“. Příjemné to není, ale bez toho to zkrátka nejde.
A stává se, že někdo přijde s úžasným nápadem?
Ano, ale i to má svá úskalí. Přišla za námi třeba paní z malé vesnice s ohromným nápadem. Nemohu říct, co to bylo, ale bylo to tak dobré, že jsme jí nabídli veškerý servis včetně investice. Pro ni je jakákoli i malá investice hodně peněz. Jenomže ona měla strach udělat první krok, což bývá největší bolest lidí, kteří jsou z vesnic nebo malých měst. Na jednu stranu to chápu, na druhou stranu je to velká škoda.
Někdo se třeba ostýchá jít se svým nápadem rovnou za poradcem…
To je pravda, proto pořádám „workshopy“ – to je setkání pro lidi, kteří potřebují svůj záměr konzultovat, poradit se, zdali a jak udělat krok od nápadu k realizaci. Prostě mohou se zeptat úplně na cokoli. Lidé mají velkou brzdu: „na to se nebudu ptát, abych nevypadal jako hlupák“, ale je to samozřejmě nesmysl. Pomáhám jim k odvaze, hlavně se nepodceňovat a udělat ten důležitý krok. Zkrátka jak vystoupit z komfortní zóny.
Souvisí to i s nízkým sebevědomím národa?
Nízké sebevědomí Čechů je spíš generační problém. Můj dojem je, že dnešní mladí lidé už mají zdravé sebevědomí a jsou i výjimky, obzvlášť mezi podnikateli v technologiích – někteří jsou nebetyčně nadutí! Ano, možná jsou inteligentní, ale co jim bylo přidáno na chytrosti, jaksi chybí v sociální inteligenci. Naše podceňování je generační, já tak byla ještě ve škole vychovávaná: na nic se neptej, dělej co ostatní, nikam se necpi. To už u svých dětí vůbec nevidím.
Z vašeho blogu vím, že jste proti zvýhodňování žen v podnikání. To mě překvapilo, např. obchodně veleúspěšné Spojené státy pozitivní diskriminaci v businessu mají – a nejen žen.
Jsou firmy, kde pokud jste dobrá, je jedno, jestli jste muž nebo žena. Teď je hodně projektů na podporu žen v podnikání – a proč ne mužů? Já mluvím vždycky o lidech. Nefandím tomu ženám pomáhat a na mužský se vykašlat. Svět se řídí tím, že kluci nebrečí, kluci musí být silní, ale ono to tak úplně není. Všichni jsme lidi, máme svoje strachy, omezení a je jedno, jestli jsem muž nebo žena.
Ale nemůžete popřít, že to ženy vzhledem k mateřství mají, co se práce týče, těžší!
Jasně, ale tak to bylo odjakživa. Je to na rozhodnutí každé z nich: buď chci být na mateřské a užít si to, nebo chci dítě, ale nechci být na mateřský, pak tedy musím předem zvážit, jestli si můžu dovolit chůvu, nebo jestli mi může pomoct rodina. Ale být hrozně překvapená, že s dětmi je to těžký, to přece ví každý. Tak to je a vždycky bylo. Já už mám děti velké a rozhodně jsem nebyla typ matky, která je každou minutu přešťastná, že je doma s kojencem, ale když už dětem bylo kolem deseti, tak jsem si to strašně užívala, zapojovala je, brala je do kanceláře a bavila se s nimi o podnikání.
A co podpora lidí, kteří třeba před důchodem přišli o práci?
Mně připadá absurdní, že budou nějaké programy 50+. Padesátiletý člověk je dneska mladý, ale chápu, že v některých menších městech to může být problém, když tam není práce, rozhodně to nechci zlehčovat. Spíš těm lidem říct „nenechte se takhle nálepkovat“. V padesáti může člověk klidně rozjet něco nového a nemusí to být globální business.
Tak schválně!
Například umím angličtinu – tak můžu doučovat angličtinu.
A co když to na vesnici nepůjde?
Tak zkusím vylepit plakátky v nejbližším městě. Nebo se zajdu zeptat třeba do firmy, která se zabývá exportem, jestli by nechtěli jednou týdně doučovat zaměstnance angličtinu. Není to o tom, že je mi padesát a je všemu konec. Naopak tvrdím, že je to úžasný věk, protože už nemusím vyzvedávat děti ze školky, nemusím s nimi psát úkoly. Jako padesátník mám obrovský luxus: čas sama pro sebe. Můžu chodit na výstavy, zajdu si do kina… Padesátkou nic nekončí. U nás se z ní dělá taková magická hranice „ještě si udržet práci, aby vás nevyhodili před důchodem – a pak končíte!“. Ale vždyť to může být brána do něčeho úžasného!
Někdo ale na nějaké velké vyskakování a užívání nemá peníze…
To není o penězích. Já třeba ráda a hodně čtu, ale kde bych byla, kdybych si kupovala všechny knížky?
Při těch cenách ožebračená pod mostem.
Správně, proto chodím do knihovny. Tam zaplatím 60 Kč za rok a můžu číst do aleluja. Chodím tam strašně ráda, ale dřív jsem ten luxus času vysedávat v knihovně vůbec neměla. Čili tohle je radost bratru za 60 korun ročně! A jsou další a další. Je to v hlavě. Buď se na svůj život díváte „mám to za sebou“ nebo do toho jdete. Spousta věcí je o penězích, ale spousta není. Já tomu říkám malé radosti.
Kde je nacházíte?
V maličkostech. Pro mě je důležité na něco se těšit. A tak se těším, že si ráno udělám kafe, vypiju si ho v kuchyni a budu se dívat ven, těším se, až pojedu tramvají a pustím si do sluchátek knížku… Není to o tom těšit se celý rok na to, že si půjdu koupit kožich. Důležité jsou malé radosti, které si může udělat vždycky každý.
Těší vás nově moderování v rádiu?
Pro mě je to novinka, zrovna zítra jdu natáčet další díly. To je to vystoupení z komfortu, zase jsem si řekla „Proč ne“ a pak jsem se samozřejmě zhroutila. Co tam budu povídat? Když jsem šla na první natáčení, tak mi bylo opravdu fyzicky špatně, jestli to dokážu, ale říkala jsem si: prostě už tam musíš dojít, musíš to absolvovat. Záleží na hostovi, někdo je skvělý partner, z někoho to musíte trochu páčit… Není to vůbec jednoduché, ale je to zase něco nového, je to škola.
Vy ale opravdu máte podnikavého ducha!
Děkuji.
Já děkuji za rozhovor.
