Neuvěřitelná věc. Sedím ve studiu jako jeden z investorů reality show Den D.
Začalo to před pár měsíci. Dorazil mail, jestli bych nechtěla zvážit svou účast jako investorka. Myslela jsem si, že si někdo dělá srandu. Proč já?Po hvězdách takového kalibru jako Tomio Okamura, Ondřej Bartoš nebo brutální Michal Rostock.
Pak přišel do naší kanceláře produkční Lukáš Franta s režisérem Vladimírem Forstem. Pochopila jsem, že to fakt myslí vážně. Tak jo, proč ne, zkusit se má v životě všechno, go for it!
13. června proběhly v Brně kamerové zkoušky. Asi aby bylo jasný, že se před kamerou psychicky nezhroutíme a jestli jsme vůbec schopni na něco se zeptat. Produkční a režisér předstírají, že mají projekt a prezentují. Rozcupujeme je v zápalu nadšení, ve snaze ukázat jak dokážeme být cool investoři. „Ježišmarjá, promiňte, to nám jen tak ujelo.“ Aby se nenaštvali a nevzali si jiný investory.
Nevzali, a tak začíná první natáčecí den, 18. července 2011.
Mířím do maskérny a svěřuji se do rukou Yvety. Je dost brzy ráno, klimbám a nevěnuji pozornost tomu, co se děje s mým obličejem. Kriste Pane, to snad ne, takhle nalíčená jsem byla naposled v šestnácti a dostala jsem za to třídní důtku. Paní maskérka mě ujišťuje, že kamery a světlo sežerou skoro všechen makeup a budu naprosto přirozená. Věřím ji, jestli to tak není, bude si půl národa myslet, že mám vedlejšák u Prašné brány. (Yveta měla pravdu, je to neuvěřitelný, ale fakt to vypadá přirozeně).
Usazují nás do investorských křesel, po studiu pobíhá pán a stříká na zdi pavučiny ve sprayi. Poslední minuty, jedeme. Z režie zní „Záznam jede!“ Nad námi, vedle nás, za námi a vůbec všude kolem jsou kamery, není kam se schovat.
Je naprosto jasný, kdo z nás investorů je mazák a kdo bažant. Michal Rostock nám udílí pokyny, co máme a co nemáme dělat a ať zbytečně nemelem pantem, pokud je projekt vyložená blbost. Upozorňuji ho, že tento pořad nerežíruje, takže mlít pantem budu, jak já chci a kdy chci, ať se mu to líbí nebo ne. Michal prezentující podnikatele nemilosrdně drtí svým zvučným hlasem, někteří by po něm nejradši skočili, jeden podnikatel mu dokonce suše oznamuje, že s ním se teda rozhodně nebaví.
Naštěstí vedle Michala sedí elegantní a milá Petra Rychnovská, kdyby seděli vedle sebe dva Rostockové, většina podnikatelů by se psychicky zhroutila a v pláči by se odplížila ze studia. Petra to většinou s úsměvem vyžehlí a pak pokračuje John Vanhara. Klidným a rozvážným hlasem česko-amerického self-made- mana se ptá, kolik by svou investicí vydělal a je vidět, že ví přesně „o co go“.
Vedle mě sedí rozvážný Michal Hanus, jeho vzezření charismatického investičního bankéře z Wall Streetu dodá show patřičný šmrnc. Skvělá informovanost a valuační zdatnost z něj dělá dokonalého investičního souseda.
Mám hrůzu, abych na někoho nebyla vyloženě hnusná, protože to není hezký chovat se k lidem hnusně. Vydrží mi to do momentu, kdy přijde podnikatel a evidentně si z nás dělá srandu.
„To si z nás děláte pr…l?!“ Ale na kamery se nemá mluvit sprostě, tak jedu jako slušná holka, ale po pěti hodinách ve studiu, pod palbou reflektorů a mazáckých výlevech Michala Rostocka o pauzách, je fakt těžký, aby to ty ubohý podnikatelé neodskákali. Ještě, že jsou na nás všichni ostatní tak hodný. Režisér nám zatím vynadal jen párkrát. Já mám hlavně problém držet pusu zavřenou, poté, co nemám zájem o investici. Je to těžký, protože teprve pak člověka napadají nejlepší myšlenky (a pak taky v šatně – zvané kumbál). Dostávám kartáč, neboli sprďáka od režiséra a kameramana, že sedím v křesle zhrouceně a oproti ostatním investorům vypadám o hlavu menší. To mě teda fakt naštve, moje křeslo totiž pekelně klouže, takže sedět rovně můžu jenom tak, že mám ruce opřené jako na hrazdě, z toho mě berou záda a klepou se mi ruce a v televizi budu vypadat, že už mám stařeckej třes.
Tak to je asi tak vše z prvních dojmů ze zákulisí, dneska máme den pauzu a v pátek jedem dál.