Přiznávám se, vyhořela jsem, nic mě nebaví, jsem na dně, nevím jak dál, končím, stěhuju se do cizí země, kde mě nikdo nezná. Beru s sebou celou rodinu, ať se jim to líbí nebo ne. Celé dny budu meditovat s coachem (toho si beru s sebou), chodit po pláži a naslouchat vlnám, jejich rytmu, ozvěně a rovnat si myšlenky. V té daleké zemi zůstanu, dokud vyhoření nepřejde nebo dokud mi rodina neřekne, že na moje vyhoření kašle a chce se vrátit domů.
Jestli jste dočetli až sem, asi vás napadlo, že jsem se buď zbláznila nebo nevím, co bych roupama dělala. Jen jsem si představila, jaký to je luxusně vyhořet. Vyhořeli jste někdy? Já ano.
Párkrát to bylo takové menší vyhořeníčko. Únava, opotřebení, pár neúspěchů a pocit, že nic z toho, co dělám, nemá cenu.
A jednou totální vyhoření díky tomu, že jsem potkala podvodníka, který mě a mé partnery sprostě okradl.
Nicméně, tak nějak jsem nemohla nikam odjet, nemohla jsem přestěhovat rodinu, protože děti chodily do školy, manžel měl angažmá v divadle, platili jsme hypotéku a taky jsme měli jezevčíka, díky kterému by nás ani do letadla nevzali, všude děsně kňučel.
Tudíž jsem chodila po břehu řeky Sázavy, vlny moc slyšet nebylo, ale hučel jez a přes to hučení nebylo slyšet, jak nahlas brečím.
Mám pocit, že s vyhořením se roztrhl v poslední době pytel. Nechci to podceňovat, syndrom vyhoření, určitě existuje a pokud dosáhne svého maxima, je potřeba vyhledat odbornou pomoc.
Ale je to tak trochu módní záležitost. Je prostě období, kdy se nedaří, všechno se děje jinak, nevyšlo to, nepovedlo se to, zvoral(a) jsem to, nebo jsem prostě jel(a) dlouho na plnej plyn a zapomněl(a), že je dobrý jít občas do lesa, obejmout svoje blízký a zeptat se kamarádů, jak se mají.
Takové luxusní vyhořeníčko s šuměním vln, přemítáním na pláži, případně meditací v ášrámu zní dobře a rozhodně vypadá mnohem líp, než říct,
„jsem totálně v prd….li.“
Přeju vám pohodový podzimní dny, mějte se fajn a zase ve čtvrtek.
P.S. A kdyby se Vám chtělo, napište mi, jak „vyhoření“ zvládáte Vy. Mail znáte..
