Včera se v HUBu křtila knížka Petra Ludwiga – Konec prokrastinace. Příjemný večer, zajímaví lidi, nové informace. Tak například jsem se dozvěděla, že jsem kreativní. Jen kreativní lidé dokážou vymýšlet zajímavé prokrastinační činnosti či výmluvy. Hrozí, že bych se mohla stát cílovým feťákem – patřím mezi ty, jež si stanovují cíle a po jejich dosažení a krátké radosti se hned ženou za cílem dalším. Hrozí mi riziko zvýšené prokrastinace, pokud si nebudu vést buzer lístek. Takový buzer lístek znamená sestavení tabulky činností, které bych měla dělat, ale nedělám. Každý večer si pak sebemrskačsky přidělím červené či zelené body. Zelené za úkoly splněné, červené za odklady, prostoje, nesplněné cíle. Přestože jsem knížku ještě nepřečetla celou, jsem na straně 196, je tam řada věcí k zamyšlení. Pozitivní emoce meaning (str. 65), osobní SWOT analýza (str. 76) nebo zvládání osobních selhání (str.192), které vlastně žádným selháním nejsou.
Nicméně, při čtení téhle knížky člověk zjistí, že prokrastinujeme všichni. Například při přípravě prezentací, srovnám noviny do úhledného štůsku, přeskládám si vizitky a zařadím do vizitkáře, uvařím si čaj, opakovaně třesu skleněnou koulí na mém stole, ve které stojí Santa Klaus ve sněhové závěji – to je obzvlášť vydařená prokrastinace. Když kouli ještě natáhnu – sněží za zvuků Jingle Bells.
Měla jsem radost z nabídky Tomáše Baránka stát se kmotrou knížky společně s Davidem Grundlem (ten nebyl kmotra, ale kmotr). David večer pojal jako možnost svou už tak propracovanou prokrastinaci zdokonalit. Výhodou kmotrovství bylo získání podpisu od autora přednostně, tedy bez dlouhého čekání ve frontě, která se před Petrem Ludwigem vytvořila. Zásadní nevýhodou bylo, že jsem tak dlouho prokrastinovala a otálela s konzumací chlebíčků, až tam už žádné nebyly.
