Základem businessu jsou kontakty. Kontakty je třeba sbírat. Na networkingových akcích neboli networking events, business mixers, obchodních snídaních a podobných „síťovacích“ akcích. Co vlastně networking v praxi znamená?
Vejdete do místnosti, kde jsou všichni v družném hovoru, kromě vás. Nikoho neznáte. Místnost je plná hloučků lidí, kteří vypadají, že se znají odjakživa a představa, že mezi ně vplujete jako by se nechumelilo, se jeví jako hrdinský čin. Ti otrlejší se infiltrují do kroužku diskutujících a ….nastane hrobové ticho. Ještě horší varianta je, když se doteď družný hlouček po chvíli rozprchne a vy zůstanete samotni uprostřed místnosti (efekt „jako když střelíš mezi vrabce“). Úplně nejhorší varianta je, že z hloučku s vámi zůstane jen ten, od koho chtěli ostatní už dávno prchnout, ale nevěděli jak, vy jste poskytli vítanou příležitost.
Z networkingu má strach většina lidí. Já taky. Dnes mám strach jen o trochu menší, než v době, kdy jsem začínala se svou americkou kolegyní, která networkingovala určitě už jako batole. Tehdy u nás ve firmě platilo “pravidlo 5 vizitek“. Nenáviděné pravidlo. Znamenalo dostavit se na business akci a získat alespoň 5 vizitek od úplně cizích lidí. Před návštěvou podobných akcí mě bolel žaludek, dělalo se mi mdlo a zvažovala jsem užití nervy tišících léků. Většinou jsem vkročila do místnosti s dvěma základními cíly – najít kohokoliv známého, dostat se k němu a pokud možno vytrvat s touto osobou, dokud neprchla. Varianta druhá najít temný roh, tam se zaparkovat a vytrvat až do odchodu, co nejrychlejšího.
Vejdete do místnosti, kde jsou všichni v družném hovoru, kromě vás. Nikoho neznáte. Místnost je plná hloučků lidí, kteří vypadají, že se znají odjakživa a představa, že mezi ně vplujete jako by se nechumelilo, se jeví jako hrdinský čin. Ti otrlejší se infiltrují do kroužku diskutujících a ….nastane hrobové ticho. Ještě horší varianta je, když se doteď družný hlouček po chvíli rozprchne a vy zůstanete samotni uprostřed místnosti (efekt „jako když střelíš mezi vrabce“). Úplně nejhorší varianta je, že z hloučku s vámi zůstane jen ten, od koho chtěli ostatní už dávno prchnout, ale nevěděli jak, vy jste poskytli vítanou příležitost.
Z networkingu má strach většina lidí. Já taky. Dnes mám strach jen o trochu menší, než v době, kdy jsem začínala se svou americkou kolegyní, která networkingovala určitě už jako batole. Tehdy u nás ve firmě platilo “pravidlo 5 vizitek“. Nenáviděné pravidlo. Znamenalo dostavit se na business akci a získat alespoň 5 vizitek od úplně cizích lidí. Před návštěvou podobných akcí mě bolel žaludek, dělalo se mi mdlo a zvažovala jsem užití nervy tišících léků. Většinou jsem vkročila do místnosti s dvěma základními cíly – najít kohokoliv známého, dostat se k němu a pokud možno vytrvat s touto osobou, dokud neprchla. Varianta druhá najít temný roh, tam se zaparkovat a vytrvat až do odchodu, co nejrychlejšího.
Jenomže pokud chcete tímto způsobem dělat networking, je lepší zůstat doma, dát si nohy na stůl a přečíst si dobrou knížku nebo se naložit do vany.
Když už se na business party vypravíte, jděte do toho a nasbírejte těch pět vizitek. Je poměrně dobrá šance, že mezi těmi pěti lidmi bude někdo, s kým najdete společnou řeč. Dobrá zásada je nemořit každého na party prodejní prezentací vašeho produktu nebo služeb. Většina lidí přišla na večerní akci z kanceláře a je jim úplně jedno, jak skvělý účetní software můžete v jejich firmě zavést (riziko efektu „jako když střelíš mezi vrabce“).
Proč se nebavit prostě lidsky? O dovolené, o víně, o filmech, o divadle. Naslouchejte a ukládejte si informace do paměti. Nabídněte poslat informace o tom skvělém hotelu v Toskánsku, kde by se vašemu novému známému mohlo líbit. Pošlete mail s kontaktem na perfektní vinotéku, kde jste objevili to skvělé víno z rakouského Wachau. Vzhledem k tomu, že mám krátkou paměť, píšu si na zadní stranu vizitek datum setkání a drobné postřehy a „špeky“, které můžou být v budoucnu důležité. Určitě zapůsobíte, pokud se za půl roku dotyčného jen tak mimochodem zeptáte, jak se má pes Princ a jestli ještě žebrá u sousedových dveří (ten pes).
A poslední rada – ač se to zdá absurdní, je dobré mít v šatníku networkingový outfit. Nemám na mysli montérky nebo babiččin kapsář, ale úbor s alespoň dvěma kapsami. Do jedné kapsy vizitky vaše, do druhé vizitky ukořistěné. Zkuste mít vizitky v kabelce, v deskách, v ruce, ve vizitkáři, který musíte vždycky zaklapnout a pak ho zase otevřít. Přitom držte skleničku, talíř, potřásejte lidem rukama, elegantně si přidržujte vidličku, ubrousek a usmívejte se na všechny strany. Něco vám určitě upadne, bude to trapas, budete středem pozornosti, ale zase si vás všichni zapamatují.
