Moje začátky investování sahají do doby kolem roku 2000. Společně s kamarádkami jsme založily ÚDIK neboli úžasný dámský investiční klub. Profesní zastoupení bylo velmi pestré, od lékařek, výtvarnic, manažerek, japanoložek až po architektky. Co členka, to silná osobnost se silným názorem. Šly jsme do toho naplno. Jednou za měsíc investiční schůze, na kterou jsme přišly připravené, s nastudovanými investičními tipy na akcie, které bychom měly koupit. Stejně jako dnes i tehdy byl výběr investičních příležitostí v Čechách velmi omezený. Koupily jsme Unipetrol za 31 Kč akcii, Český Telecom a Českou spořitelnu, ale také České radiokomunikace, které jsme zase brzy prodaly (se ztrátou). Začaly jsme se tedy poohlížet po trzích v zahraničí. A volba padla na americkou burzu. Musím říct, že naše neznalost byla velkolepá, zato nadšení bezmezné. Navíc jsme si koupili investiční kuchařku, sepsanou sedmi důchodkyněmi v Illinois, které se v určité době staly investorskými hvězdami Ameriky.
Na základě našeho průzkumu trhu jsme postupně nakupovaly biotechnologický GenVec, Cisco, Amazon, Oracle, Texas Instruments, výrobce generických farmatik, ale také McDonalds. U každé akcie jsme dlouze diskutovaly, probíraly vývoj trhu, ale zároveň věřily i našemu selskému rozumu. Populace stárne, generika jsou lacinější, tudíž dostupnější, McDonald zahájil v té době kampaň zdravých salátů a jeho akcie příjemně rostly a Amazon za 54 dolarů se nám zdál prostě skvělý, už ani nevím čím nás tehdy tak nadchl.
Tak, jak se nám začínalo dařit, naši manželé se začali zajímat o naše investiční seance a projevili zájem zapojit se také. Uskutečnila se tedy společná schůze, kam byli přizváni jako hosté s hlasem poradním. A tam se to projevilo naplno. Muži do našeho zajetého investičního stylu vnesli nepokoj, chuť investovat do automobilových značek, tabákových firem a vůbec všeho, co nám ženám bylo cizí. Rozdíl nebyl v míře rizika, kterou jsme byly ochotné přijmout. Naopak náš investiční apetit válcoval burzy bez ohledu na riziko ztráty, rozdíl byl v tom, že jsme chtěly investovat do věcí užitečných nebo příjemných. Tím naše společné investice skončily a úžasný dámský investiční klub pokračoval ještě několik let jako výhradně ženský spolek. Faktem je, že nejvíce překvapivý zisk jsme realizovaly u Unipetrolu, a to spíš nedopatřením. Po několik let zapomněly, že tento titul držíme a v momentě, kdy jsme si vzpomněly, stoupl Unipetrol poměrně výrazně na hodnotě, mám pocit, že to byla předsmrtná agonie, ale nejsem si jistá, jakmile jsme vybraly zisk, přestala jsem ten titul sledovat. V každém případě náš investiční klub byl jednou z nejúžasnějších investičních zážitků, které jsem prožila. Bylo to zajímavé, učily jsme se za pochodu, byl to adrenalin, zábava a hodně humoru. Nicméně investice jsme braly vážně a se vší zodpovědností a i přes naše začátečnictví jsme kupodivu (!) při rozpuštění investičního klubu odcházely se ziskem.
Po mnoha letech jsem se pak dostala k investicím jiného typu a to díky televiznímu pořadu Den D. Musím říct, že investice do firem, respektive do začínajících projektů je něco velmi odlišného. Hlavní rozdíl je v tom, že neinvestujete jen peníze, ale hlavně čas. Řekla bych, že čas a zkušenosti jsou v tomto případě důležitější, než ty peníze. Nicméně příležitostí, do kterých by člověk mohl opravdu smysluplně investovat, není mnoho. Navíc většina je v technologiích, hlavně v IT. To je oblast, která je pro mě španělskou vesnicí a nehrozí, že bych do takového projektu investovala, protože radou bych rozhodně přispět nemohla. A v neposlední řadě, velkou bolestí začínajících projektů je chybějící business model. Na prezentacích se člověk dozví, proč dotyčný business rozjíždí, jakou grafiku bude mít web, jak bude vypadat TikTok, ale výdělek v nedohlednu. Nicméně, nevzdávám to a pátrám dál. „Startupisté“ jsou zajímavá komunita, jiskří to tam nápady, občas trochu mladické nadutosti, ale většinou jde o lidi s elánem a pozitivní energií. Ale jsem přesvědčená, že na tomto poli se jedná opravdu spíš o investici času, než peněz.
