Krasavice ve Forbesu

 Je to neuvěřitelné, ale má moudra se dostala na web českého Forbesu. Jak jinak, je to o prvních krocích v podnikání. Moc mě to potěšilo, ale faktem je, že moje fotka v článku je trochu zavádějící. Je asi tak čtyři roky stará a vylepšená přítelem Fotoshopem. Ovšem hrozí nebezpečí, že až mě někdo potká, vůbec mě nepozná. Tudíž jsem se před chvílí vyfotila na mobil, použila filtr Sahara, a tady je realita. Oproti krasavici v článku je to trochu rozdíl…

A jestli uvažujete o rozjezdu podnikání a chcete se dozvědět, co si o podnikání myslí některé moje ženské kolegyně – tady je.

Advertisements

Nepokoje v dámském investičním klubu

Hospodářské noviny, 7.3. 2017
Moje začátky investování sahají do doby kolem roku 2000. Společně s kamarádkami jsme založily ÚDIK neboli úžasný dámský investiční klub. Profesní zastoupení bylo velmi pestré, od lékařek, výtvarnic, manažerek, japanoložek až po architektky. Co členka, to silná osobnost se silným názorem. Šly jsme do toho naplno. Jednou za měsíc investiční schůze, na kterou jsme přišly připravené, s nastudovanými investičními tipy na akcie, které bychom měly koupit. Stejně jako dnes i tehdy byl výběr investičních příležitostí v Čechách velmi omezený. Koupily jsme Unipetrol za 31 Kč akcii, Český Telecom a Českou spořitelnu, ale také České radiokomunikace, které jsme zase brzy prodaly (se ztrátou). Začaly jsme se tedy poohlížet po trzích v zahraničí. A volba padla na americkou burzu. Musím říct, že naše neznalost byla velkolepá, zato nadšení bezmezné. Navíc jsme si koupili investiční kuchařku, sepsanou sedmi důchodkyněmi v Illinois, které se v určité době staly investorskými hvězdami Ameriky. Na základě našeho průzkumu trhu jsme postupně nakupovaly biotechnologický GenVec, Cisco, Amazon, Oracle, Texas Instruments, výrobce generických farmatik, ale také McDonalds.  U každé akcie jsme dlouze diskutovaly, probíraly vývoj trhu, ale zároveň věřily i našemu selskému rozumu. Populace stárne, generika jsou lacinější, tudíž dostupnější,   McDonald zahájil v té době kampaň zdravých salátů a jeho akcie příjemně rostly a Amazon za 54 dolarů se nám zdál prostě skvělý, už ani nevím čím nás tehdy tak nadchl.

Tak, jak se nám začínalo dařit, naši manželé se začali zajímat o naše investiční seance a projevili zájem zapojit se také. Uskutečnila se tedy společná schůze, kam byli přizváni jako hosté s hlasem poradním. A tam se to projevilo naplno. Muži do našeho zajetého investičního stylu vnesli nepokoj, chuť investovat do automobilových značek, tabákových firem a vůbec všeho, co nám ženám bylo cizí. Rozdíl nebyl v míře rizika, kterou jsme byly ochotné přijmout. Naopak náš investiční apetit válcoval burzy bez ohledu na riziko ztráty, rozdíl byl v tom, že jsme chtěly investovat do věcí užitečných nebo příjemných.  Celý příspěvek

Zákazník Českých drah pláče, no a co?

Honore Daumier

Honore Daumier

Onehdá jsem se vypravila do Brna. Vlakem. Jsem staromilec a patriot. Takže volba padla na České dráhy. Rezervace online proběhla hladce, na plánku jsem si vybrala místo se stolkem (vlastním) a vagon I. třídy s připojením wi-fi. Nebyla to žádná láce, jízdenka s místenkou za 865 Kč, ale pořád lepší než se kodrcat po hlemýždí D1.

V den O (odjezd) mířím na nástupiště B3 a ještě mrknu vzhůru na krásnou secesní kopuli nad hlavou. Krása. A už přijíždí Eurocity. Vyskakuji křepce po schůdcích, hrnu se do vagonu, na kterém je veliká JEDNIČKA. Projdu vozem sem a tam. Jsem zmatená, kde je můj stolek a kde hezký vagon, který byl na plánku?

Pro jistotu se ptám pána v chodbičce, jestli si taky (ne)myslí, že je to I. třída. Smutně přikývne a pak tiše pronese. „Bohužel, a já jedu až do Budapešti.“

Najdu si tedy své místo a vcházím do kupé se šesti místy, místa u okna jsou obsazená, stejně tak jako dvě zásuvky pod ním. Omšelé kožené sedačky, jejichž kůže zřejmě pochází z prehistorických tyranosaurů, stolek žádný.

Vlak odjíždí na čas.

Pán u okénka si sundává jednu botu a začíná telefonovat.

Velmi velký pán vedle mě už zabírá i kousek z mého ještěřího sedadla. Slyším kručení v jeho břiše.

Pán sahá do aktovky a já tuším, že v aktovce má proviant. Tuším správně. Že by měl v chlebu i cibuli?

Pán u okna se chystá sundat si i druhou botu, stále telefonuje.

Prchám do jídelního vozu.

Tam mě zastihne průvodčí a kontrola jízdenek.

„Promiňte, ale koupila jsem si I. třídu se stolkem a wifi.“

„Moc mě to mrzí, ale v noci byl příšerný mráz a popraskaly trubky ve vagonech, proto jsme připojili jiný vagon. Ale můžu vám nabídnout náhradu za wifi ve výši 30 Kč.

Slušně poděkuji, průvodčí za to nemůže. Mimochodem, vagon zřejmě projížděl transsibiřskou magistrálou, protože v Čechách žádné ukrutné mrazy v ty dny nevládnou.

Je trapné sedět v jídelním voze (mám stolek, takže můžu pracovat) a nekonzumovat.

Takže si dávám, kávu, palačinku, vodu, kávu, toast, colu. Jsem naštvaná, přežraná a nemůžu si dát víno, mám prezentaci v Brněnském HUBu. Platím 240 Kč.

Vracím se na své místo, tam ale sedí jiná paní, protože nechce sedět vedle pána bez bot. Je mi líto, já taky ne. Sorry.

No nic, utěšuju se, zpáteční cesta bude určitě lepší.

Není. Přijíždí ten samý vagon. Mířím rovnou do jídelního vozu.

„Víno prosím!“

Dala jsem si víno, vodu, vodu a víno. Zaplatila jsem asi 200 Kč. To je jedno, mám stolek a nikdo si tu nezouvá boty.

Suma sumárum mě cesta do Brna i s konzumací a stolkem vyšla na 1300 Kč.

No nic napíšu na České dráhy, že mi prodali něco, co nedodali a proto bych ráda alespoň nějaké peníze zpět.

Přišla moc hezky stylizovaná odpověď. Že se omlouvají, ale že mi nabídli kompenzaci, kterou jsem odmítla a tak mi přejí hezký den.

Já nato, že 30 Kč je málo a že čekám na nějaké gesto ze strany Českých drah.

A oni na to „odškodnění ve výši 30 Kč, které je poskytováno v souladu se Smluvními přepravními podmínkami ČD považujeme za dostačující. V předchozí odpovědi jsme Vám sdělili možnosti řešení při výskytu nestandardu. Je nám líto, ale přepravní smlouvu jste i přes výhrady využila v plném rozsahu.“

To je fakt, mohla jsem jít do II. třídy a taky je fakt, že jsem přepravní smlouvu využila v plném rozsahu, mohla jsem ji využít v rozsahu částečném a když se mi to nelíbilo, z Pardubic do Brna dojít pěšky.

Je smutné, že České dráhy nejsou natolik osvícené, aby si řekly, „bába pořád píše, asi nedá pokoj, radši ji odpovíme, že příště dostane víno zadarmo nebo ji nějakou kačku vrátíme.“ Ne, prostě zkasírují vás za Mercedes a odvezou vás Žigulem.

P.S. Mimochodem, pane Serňuku, nese…re Vás to už odpovídat takhle na stížnosti lidí?

Mám ráda lidi, co nemachrujou

i-am-the-best V rámci mentoringu na akci Equal Pay Day 24. a 25. března mne zpovídala Tereza Melišová a tady je výsledek. Faktem je, že nemusím akce, kde jsou jenom ženy, protože i s muži je zábava. A tak mě těší, že na Equal Pay Day jsou vidět prostě lidi, jestli mají sukni nebo kalhoty je celkem jedno.

Margareto, mentorkou akce Equal Pay Day – Ženy sobě jste již tradičně. Řekněte nám proč. Co Vám akce přináší?

Určitě čekáte nějaký hezký proslov na téma přinášet lidem radost a poučení. To taky, ale trochu sobecky přiznávám, že mi Equal Pay Day přináší inspiraci, energii a je to taky můj soukromý průzkum trhu. Píšu ráda svůj blog mimo jiné o podnikání, hlavně o jeho začátcích. A radím lidem, jak být co nejvíc tváří v tvář svým zákazníkům. A jak se nejlíp dozvědět, co chtějí čtenáři číst, no být jim tváří v tvář. Takže akce mi přináší radost ze setkání s lidmi, inspiraci a fůru nápadů, o čem psát.

Proč by podle Vás měly ženy na akci přijít? V čem jim může pomoci.

Kdo sedí doma na gauči, nikoho nepotká a nic se nedozví. Celý příspěvek

3 malé radosti denně

zdroj: flying books

zdroj: flying books

Všude kolem sebe slyším lidi mluvit o tom, jak chtějí být v roce 2017 šťastní, že snad budou mít taky trochu radosti a tak vůbec. Jde o to, jaké radosti má člověk na mysli. Radosti jako je výhra v loterii, nákup vily v jižní Francii, případně cesta kolem světa na vlastní jachtě se dostaví jen párkrát za život. Zato malé radosti číhají na každém rohu, člověk si je totiž může vyrobit sám. Celý příspěvek

Debilové, co neuměj prorazit

stazeny-soubor-1 Jezdit MHD je zážitek. Nemyslím to ironicky. Naopak. Je to svým způsobem divadlo, stačí nastražit uši a dělat, že neposloucháte.

Včera jsem jela tramvají. Ve stoje, nad dvěma mladíky. Věk kolem 15 – 16, komplet značkové oblečení, na bundách límce z lišky nebo co to bylo za zvíře, brýle, boty, vše zvučná jména. V přestávkách, kdy sjížděli posty na svých posledních modelech jablečných mobilů, vedli diskusi. O debilech, co neuměj prorazit.

„Jsou děsný, prostě neuměj prorazit. Chápeš vole, jako nevim, na co čekaj, debilové.“

„Prostě, čekaj, že prachy přídou samy a choděj akorát makat do kanclu nebo do fabriky, nevydělaj ani na dobrou káru, vole.“ Celý příspěvek

Už rok si hraju na moderátorku

Je to neuvěřitelné, ale je to rok, kdy jsem s klepajícími koleny šla točit svůj první rozhovor na Radiu ZET do pořadu Podnikání od A do ZET. Od té doby bylo rozhovorů hodně, některé lepší, jiné méně lepší. Kolena se mi klepou pořád – i když trochu míň. Tady jsou mé tehdejší autentické pocity. 

Minulé úterý se vysílal rozhovor na ZET, ve kterém jsem já byla ta zpovídaná, roční bilancování mého moderátorského pokusu.

Podnikání od A do ZET s Margaretou Křížovou