10 tipů pro veřejné řečnění

 Minulý týden mi v poště přistála zpráva s žádostí o pomoc při mluvení na veřejnosti. Pisatelka psala, že má panickou hrůzu mluvit téměř před kýmkoliv. Já taky. Teď už míň, ale někdy mě hrůza úplně paralyzuje.

Pokud farmaříte na vzdálené samotě, kde vám je jedinou společností hejno slepic, ovce, kozy, váš pes a tak, přestaňte se trápit, proslovů není třeba, a i kdyby, jestli se přitom zadýcháte, potíte nebo koktáte je celkem jedno.

Pravděpodobnější ovšem je, že musíte alespoň občas sdělit lidem, co děláte, co nabízíte, případně členům představenstva prezentovat jak strmě rostly (nebo padaly) výsledky ve firmě. V tom případě koktání a pot není ideální a je potřeba s tím něco udělat.

Nejsem psycholog ani kouč, takže vám můžu jedině říct, jak jsem se s tím poprala já. V roce 1993 jsem se při představě mluvení před více než dvěma lidmi potila a v noci nespala. V den samotné promluvy mi vysychalo v krku, srdce mi tlouklo jak při infarktu, potily se mi dlaně (takže jsem nemohla nikomu potřást rukou) a nadávala jsem si, proč jsem tam lezla. Moje výkony byly tristní, ti co mě neznali, nabyli dojmu, že k nim promlouvá osoba retardovaná, s výpadky paměti. Celý příspěvek

Reklamy

Krasavice ve Forbesu

 Je to neuvěřitelné, ale má moudra se dostala na web českého Forbesu. Jak jinak, je to o prvních krocích v podnikání. Moc mě to potěšilo, ale faktem je, že moje fotka v článku je trochu zavádějící. Je asi tak čtyři roky stará a vylepšená přítelem Fotoshopem. Ovšem hrozí nebezpečí, že až mě někdo potká, vůbec mě nepozná. Tudíž jsem se před chvílí vyfotila na mobil, použila filtr Sahara, a tady je realita. Oproti krasavici v článku je to trochu rozdíl…

A jestli uvažujete o rozjezdu podnikání a chcete se dozvědět, co si o podnikání myslí některé moje ženské kolegyně – tady je.

Nepokoje v dámském investičním klubu

Hospodářské noviny, 7.3. 2017
Moje začátky investování sahají do doby kolem roku 2000. Společně s kamarádkami jsme založily ÚDIK neboli úžasný dámský investiční klub. Profesní zastoupení bylo velmi pestré, od lékařek, výtvarnic, manažerek, japanoložek až po architektky. Co členka, to silná osobnost se silným názorem. Šly jsme do toho naplno. Jednou za měsíc investiční schůze, na kterou jsme přišly připravené, s nastudovanými investičními tipy na akcie, které bychom měly koupit. Stejně jako dnes i tehdy byl výběr investičních příležitostí v Čechách velmi omezený. Koupily jsme Unipetrol za 31 Kč akcii, Český Telecom a Českou spořitelnu, ale také České radiokomunikace, které jsme zase brzy prodaly (se ztrátou). Začaly jsme se tedy poohlížet po trzích v zahraničí. A volba padla na americkou burzu. Musím říct, že naše neznalost byla velkolepá, zato nadšení bezmezné. Navíc jsme si koupili investiční kuchařku, sepsanou sedmi důchodkyněmi v Illinois, které se v určité době staly investorskými hvězdami Ameriky. Na základě našeho průzkumu trhu jsme postupně nakupovaly biotechnologický GenVec, Cisco, Amazon, Oracle, Texas Instruments, výrobce generických farmatik, ale také McDonalds.  U každé akcie jsme dlouze diskutovaly, probíraly vývoj trhu, ale zároveň věřily i našemu selskému rozumu. Populace stárne, generika jsou lacinější, tudíž dostupnější,   McDonald zahájil v té době kampaň zdravých salátů a jeho akcie příjemně rostly a Amazon za 54 dolarů se nám zdál prostě skvělý, už ani nevím čím nás tehdy tak nadchl.

Tak, jak se nám začínalo dařit, naši manželé se začali zajímat o naše investiční seance a projevili zájem zapojit se také. Uskutečnila se tedy společná schůze, kam byli přizváni jako hosté s hlasem poradním. A tam se to projevilo naplno. Muži do našeho zajetého investičního stylu vnesli nepokoj, chuť investovat do automobilových značek, tabákových firem a vůbec všeho, co nám ženám bylo cizí. Rozdíl nebyl v míře rizika, kterou jsme byly ochotné přijmout. Naopak náš investiční apetit válcoval burzy bez ohledu na riziko ztráty, rozdíl byl v tom, že jsme chtěly investovat do věcí užitečných nebo příjemných.  Celý příspěvek