Napište vlastnímu strachu

Tahle setkání mě těší

…a dodávají mi energii

Včera jsem měla svoje (úplně) první čtení z knížky Z deníku investorky. Nečetla jsem dlouho, aby to všichni vydrželi, ale dopis vlastnímu strachu na str. 15 jsem přečetla i se sklenicí Prosecca (nebudu psát skleničkou, když to není pravda). Zní to šíleně, ale funguje to. Zkuste to. Tady je ten můj dopis.

Strachu, (samozřejmě nepíšu drahý, ani milý ani vážený, to dá rozum)

píšu ti, protože tě mám. Mám tě, téměř každý den, a často už dopředu, někdy dokonce ani nevím proč, ale prostě tě mám. Sedíš mi v žaludku a evidentně se nemíníš nikam hnout, proč taky, když mě znova a znova vždycky tak pěkně vyděsíš. Často se ti povede mě odradit od věcí, které bych klidně zvládla, ale kvůli tobě se o ně ani nepokusím, protože tě mám. Pochopila jsem, že tady prostě budeš, i kdyby čert na koze jezdil. Pochopila jsem, že je těžké tě chytit pod krkem, když žádný nemáš. Těžko tě nakopnout do zadku, když žádný nemáš (alespoň myslím). Tudíž buď si tu, dřep si tu, tetel se blahem, že se tě nemůžu zbavit. Budu prostě dělat, jako bys nebyl. Občas ten souboj prohraju, máš totiž rafinovaný metody, jak o sobě dát vědět. Můžeš mě děsit, můžeš mě lekat, můžeš se mi škodolibě chechtat, můžeš o mě pochybovat, zrazovat mě, vymýšlet strašidelný teorie, proč to nedopadne, všechno zkrachuje a nic nevyjde tak, jak má. NO A CO? Vlez mi na záda, zalez, táhni, zmiz [případně nasaďte i silnější kalibr]. Jestli se člověk bojí nebo ne, je pořád za jedny peníze. Od teď konec. Žádný rochnění v hrůze, co se stane. A co s tím naděláš? Vůbec nic. Nic mi nesebereš, nemáš ruce. Nic nevymyslíš, nemáš hlavu. Pořád jen ten otřepanej, starej strach, žádný inovace, žádný aplikace, nemáš ani web, ani mobil, a jestli jsi do teď vystačil s BUBUBU, tak to už je dneska, milej zlatej, over.

Margareta

Mám děsnej strach točit videa, tak jsem do toho dneska šla a jedno natočila, sestříhala (jsou tam dva střihy s vypětím všech sil) a doplnila dvěma titulky. Po půl hodině snahy odstranit zvukové efekty, jsem se na to vykašlala, takže promiňte, jsou tam.

 

Reklamy

O hledání investorů s UP21

S Veronikou Gregušovou z inkubátoru UP21  jsme daly řeč o tom, jak vlastně hledat investora, co mu říct, když ho náhodou najdu a kdy dát nohy na ramena a investora nechat být.

„Měla bych mít vybroušenou prezentaci, ve které zmíním 1) co prodávám, 2) komu to prodávám, 3) proč si to někdo koupí, 4) za kolik to prodám, 5) s kým budu byznys dělat a 6) jak to dostanu na trh. Je potřeba vše říct co nejjednodušeji, a proto je dobré, vyzkoušet si prezentaci před někým nezúčastněným, kdo na rovinu řekne, jestli tomu rozumí nebo ne.“

Přečtěte si celý rozhovor na webu UP21 a zkoukněte video.

Místo technologií kámen z Toskánska

jarvis_5b2a1e95498e9baea6e425e7.jpeg

foto Matěj Slávik

Ekonom 21.6.2018

Můj vztah k technologiím je velmi opatrný. Vím, že já a technologie nejsme nejlepší přátelé, ale jsme pragmatici. Proto mám ráda technologie, kterým se naučím rozumět a využívat je k usnadnění a zpříjemnění života. Do kategorie top patří můj mobilní telefon. Už dávno to není telefon, je to deník, fotoaparát, muzika, audioknížky, chytrá hlava, protože najde to, co nevím a pamatuje si, co do něj namluvím. Říkám mu moje okno do světa. S tím samozřejmě souvisí i sluchátka, mám jich opravdu hodně, v různých barvách a velikostech, poslouchám téměř všude a pořád. Výběr sluchátek záleží na tom, jestli musím být za dámu, nebo můžu upustit uzdu fantazie.

Další věcí je čtečka Kindle. Čtu ráda a hodně a představa, jak vozím v tašce nebo kufru hromady knížek je děsná. Nejdříve jsme měli s manželem čtečku společně, ale pořád jsme se přetahovali, a já ho popoháněla, aby četl rychleji, a nakonec jsem mu koupila čtečku vlastní. Malý krok, obrovský efekt, od té doby je na našich dovolených velká pohoda.

Flash disk je další vychytávka, kterou mám moc ráda. Je na ní můj život, mám ji opravdu dlouho a podle toho taky vypadá. Je chudák trochu ohnutá, ale nic nenamítá, jen občas se zatváří, že bych si na ní mohla udělat trochu pořádek. Jsem mírný chaotik a ukládání do správných složek není moje silná stránka. Ale putujeme spolu už pěknou řádku let a zatím jsem u ní vždycky všechno našla. Zajímavé, že o ní mluvím jako o kamarádce, přitom se jmenuje Corsair.

A nesmím zapomenout na svůj iPad. Mám ho moc ráda. Je vždycky po ruce, má krásnou grafiku a prohlížet si na tabletu fotky aplikace Houzz je čirá radost. A navíc na něm můžu psát, když se mi nechce vláčet notebook, je to taková příjemná přenosná kancelář.

Na čestném netechnologickém místě je můj Moleskin diář. Nejsou v něm ani tak schůzky, ale spíš moje smutky a radosti, nápady, setkání, ale hlavně moje velmi amatérské obrázky, kterým rozumím jen já, ale dělají mi radost. Když se podívám do svých minulých diářů na dny, kdy mi nebylo nejlíp, zjistím, že za pár dnů to bylo zase fajn, je důležité mít tu jistotu, že člověk není down napořád.

To je z mých technologií asi vážně všechno, ale ve všem musí být balanc a tak s sebou nosím taky malý tyrkysový kámen, který má ochranu sílu. Koupila jsem si ho kdysi v krásném toskánském městě Volterra a nosím ho všude s sebou.