Trochu mě štve ta mediální masáž, co se nás snaží přesvědčit, že jsme roboti a stroje. Kdo nepodává výkon, je naprostý ňouma, kdo prokrastinuje je lůzr.
Všichni se cpou pohankou, chlorelou (BRR) a syrovou stravou, nedej Bože dát si vepřo knedlo nebo dort. Taky jsem měla období, kdy jsem byla strojem. To už je dávno za mnou. Strojové období znamenalo četbu výhradně poučnou a motivační a sledování CNN, BBC News a Čt24. Za ležení na gauči a civění do zdi (dneska se tomu říká prokrastinace) jsem se trestala 50 kliky na zemi (asi jenom 10, ale 50 vypadá líp). Mám dojem, že všichni ti výkonní, šťastní, bohatí a zdraví by mohli na rovinu přiznat, že jsou taky lidi a občas hřeší. S věkem přichází osvobozující pocit, že není nutné žít přesně podle knih a časopisů a prostě si žít tak, jak je nám milé. Já tomu říkám „NO A CO?“
Tudíž klidně přiznávám, že:
- Nejsem stroj, ani robot a klidně občas prokrastinuju, ležím na gauči a čtu si časopis, případně sjíždím ZOOT a tak
- Civím do zdi nebo z okna a je mi u toho docela fajn
- Dívám se na Star Dance
- Občas trochu závidím, jsme snad lidi, ne?
- Googluju sama sebe
- Dám si čokoládu nebo chleba se sádlem (někdy i dohromady, ale to jenom když mám fakt hodně špatnej den)
- Miluju Prosecco, hodně miluju Prosecco, fakt hodně
- Píšu si tajně seznam úkolů ostatních lidí a pak kontroluju, jestli všechno splnili (já vím, to je ujetý), mám ale taky svoje seznamy a kontroluju, jestli mám splněno
- na devátý přiznání si nemůžu vzpomenout
Jedna věc je u těch prvních sedmi hříchů důležitá, slovo OBČAS. Máte taky svoje hříchy? Klidně se přiznejte, no a co?
