10 tipů pro veřejné řečnění

 Minulý týden mi v poště přistála zpráva s žádostí o pomoc při mluvení na veřejnosti. Pisatelka psala, že má panickou hrůzu mluvit téměř před kýmkoliv. Já taky. Teď už míň, ale někdy mě hrůza úplně paralyzuje.

Pokud farmaříte na vzdálené samotě, kde vám je jedinou společností hejno slepic, ovce, kozy, váš pes a tak, přestaňte se trápit, proslovů není třeba, a i kdyby, jestli se přitom zadýcháte, potíte nebo koktáte je celkem jedno.

Pravděpodobnější ovšem je, že musíte alespoň občas sdělit lidem, co děláte, co nabízíte, případně členům představenstva prezentovat jak strmě rostly (nebo padaly) výsledky ve firmě. V tom případě koktání a pot není ideální a je potřeba s tím něco udělat.

Nejsem psycholog ani kouč, takže vám můžu jedině říct, jak jsem se s tím poprala já. V roce 1993 jsem se při představě mluvení před více než dvěma lidmi potila a v noci nespala. V den samotné promluvy mi vysychalo v krku, srdce mi tlouklo jak při infarktu, potily se mi dlaně (takže jsem nemohla nikomu potřást rukou) a nadávala jsem si, proč jsem tam lezla. Moje výkony byly tristní, ti co mě neznali, nabyli dojmu, že k nim promlouvá osoba retardovaná, s výpadky paměti.

Jsem bojovník a nemám ráda, když si o mně lidi myslí, že jsem retard. Tudíž jsem se trýznila a nevzdávala to. Zažila jsem momenty, kdy moji posluchači usínali, četli si, googlovali, posílali smsky, bavili se, dokonce odcházeli. A pak jsem občas zahlédla v publiku lidi, kteří fakt poslouchali, případně si dělali poznámky (!), občas se zasmáli, to když jsem byla třeskutě vtipná a dokonce na konci tleskali (párkrát). Byla to cesta trnitá, vyzkoušela jsem spoustu věcí, včetně Rohypnolu, piva, vína, slivovice, naučení se celé řeči nazpaměť a jediné co fungovalo – jít před lidi zas a znova a prostě si to oddřít a získat jakous takous jistotu. Několik pravidel, která na mě zabírají:

  1. Obleču si něco, v čem se cítím dobře a pohodlně (zní to komicky, ale je to důležité), popotahování sukně dolů, hlídání knoflíků na košili, strach, že mi praskne zip u sukně, která mi ještě před měsícem perfektně seděla, je hrob každé prezentace; zatím nejsem standup komik
  2. nezdržuju na úvod litaniemi o tom, kdo jsem a co všechno dělám, kvůli tomu tam lidi nepřišli
  3. zásadně se neučím svojí řeč nazpaměť, rozdělím si ji na „kapitoly“
  4. pokud mluvím o tématu, které znám, vím, co chci v každé „kapitole“ říct
    (je jasný, že se vyhýbám tématům, jako je organická chemie, geopolitická situace, programování, geologie a tak, tam by mi kapitoly byly na….nic)
  5. potřebuju se ukotvit, klidně si vezmu tužku, brýle nebo cokoliv jiného, čeho se podržím (no cokoliv ne, mluvit s lahví minerálky v ruce 15 minut, je dřina a vypadá to divně), jinak totiž hrozí, že
    a) mi budou ruce bezvládně viset podél těla – trochu nepřirozený
    b) budu divoce gestikulovat rukama kolem sebe – v panelové diskusi hrozí, že sejmu panelistu vedle sebe
    c) nevím, co s rukama a tudíž si sahám na uši, upravuju vlasy, otírám pot z čela, upravuju sako a to vše asi tak 78x během řeči
  6. najdu si v publiku pár lidí, kteří vypadají sympaticky a v průběhu řeči se na ně dívám (střídavě), zírat upřeně celou dobu na jediného člověka je pro toho chudáka děsný
  7. pokud v publiku není jediná sympatická tvář, smůla, měla jsem si zjistit, pro koho to bude
  8. jestliže mluvím bez mikrofonu, snažím se mluvit tak, aby mě bylo slyšet, není nutný na lidi řvát, ale uvědomte si, že většina z nás neumí odezírat a není nic horšího než ukníkaný řečník
  9. pokud mluvím na mikrofon, záleží na tom, co člověku sedí líp
  10. a) mikrofon v ruce – fajn, pokud se mi nervozitou netřesou ruce tak, že je mě slyšet jen střídavě
  11. b) mikrofon ve stojanu – hrozí, že budu celou dobu nepřirozeně polonakloněná ke stojanu s mikrofonem, tudíž i moje hlava bude v podivném úhlu, kdykoliv se pokusím podívat do publika (pozor na mikrofony co během řeči najednou sjedou dolů, i když publikum to miluje)
  12. už si zásadně neberu „před“ nervy tišící prášky, vyzkoušela jsem si, že se po nich těžko artikuluje a už si taky nedodávám kuráž alkoholem „před“, hrozí riziko neúměrného nárůstu sebevědomí a smích nad vlastními vtipy, panáka si dávám „po“ pokud jsem to celé přežila.

Ještě se taky říká, že je dobré začít šokujícím způsobem, například spálit na úvod bankovku nebo tak něco. No nevím, před určitým publikem to může fungovat, ale pozor abyste nevypadali jako úplní magoři a navíc vám ohořelý peníze pořadatel nejspíš nenahradí. Viděla jsem to jen jednou u Michala Rostocka, který spálil v Olomouci stovku.
Přeju vám úspěšné řečnění a hezký týden!

Reklamy

One thought on “10 tipů pro veřejné řečnění

  1. Pingback: 10 tipů pro veřejné řečnění – RSS ze světa

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s