Vám už pomůže jen plastika

Mk ZaZPřed pár dny jsem absolvovala focení pro časopis. Ne proto, že bych byla módní ikonou, ale mám tu čest být členkou poroty soutěže Žena roku časopisu Žena a život.

Když mi volala produkční Linda kvůli focení, souhlasila jsem. Jakmile dodala, že se nalévá Prosecco, moje účast byla jasná.  Mělo mě trochu varovat, že se ptala na velikost oblečení a bot. Denisa Prošková mi poradila, ať si pro jistotu přinesu něco vlastního, vizážisti mají prý někdy šílené představy.

Nadšeně jsem se dostavila do studia, kde už bylo focení v plném proudu. Pobíhali tam krásní lidé, s krásným makeupem, v krásném oblečení a v botách na neskutečně vysokých podpatcích. U jednoho stolku právě líčili vousatého muže. Všude obří deštníky, bílé plachty. Naštěstí se hned objevila taky Linda  se sklenicí Prosecca. To mě ukonejšilo a tak, když na mě zavolala vizážistka „No tak pojďte“ (jako u doktora), šla jsem bez obav.

Hezká mladá blondýna se na mě zblízka podívala (zahlédla jsem v jejím pohledu soucit?), s povzdechem vyndala pinzetu a začala mi nemilosrdně trhat obočí. Asi tři vteřiny jsem si hrála na hrdinku, pak už jsem nahlas kvílela. Utrpení skončilo a začala procedura líčení. Na stolku paní vizážistky bylo asi 137 štětců, 62 makeupů, 72 krabiček s pudrem, rtěnky a mnoho dalšího, netuším, co přesně to bylo.

Pak paní vizážistka pronesla, že zvažuje hodně tmavou rtěnku. No to snad ne, já rtěnku nepoužívám skoro vůbec, abych nevypadala jako upír. Jedním okem jsem sledovala proměnu. Je neuvěřitelné, čeho lze dosáhnout. Přichází Linda s další sklenicí Prosecca.

Vizážistka končí své dílo, v zrcadle to nevypadá tak špatně. Aby řeč nestála, ptám se „A co ty rýhy pod očima, ty se zamaskovat nedají“?

„Ne, na to makeup nestačí.“

Nabíhám si na vidle čím dál víc. „Tak co s tím? To bude asi věkem?“, ptám se a čekám nějaké vlídné ujištění ve smyslu, ale není to moc vidět nebo tak.

„To JE věkem, pomůže jedině plastika. Ale už jsem viděla i mnohem horší.“

Pokouší se o mě mrákoty.

Přecházím nalíčená jak barová zpěvačka k odborníkovi na oblečení. Natřásá přede mnou na ramínku obří šaty střihu pytel v černobílých barvách.

Hlásila jsem produkci, že mám velký zadek, ale zas tak velký jsem nemyslela.

Vzpírám se, přichází Linda s Proseccem.

Uvoluji se obléct černé kalhoty a černobílý kaftan. Kaftan váží asi 10 kilo, propadám zoufalství. Právě končí focení šéfredaktorky časopisu, které to hrozně sluší, je štíhlá, krásná a namísto hubertusu, má krásné šaty. Druhá paní taky vypadá moc pěkně, akorát má obří skleněné korále. Myslím opravdu obří!

Vizážista (nejsem si jistá, jestli se mu tak říká, ale garderobiér to asi není) pronese: „A teď botičky.“

Na stole jsou vyrovnány páry bot s jehlovými podpatky a jedny s divným zlatým klínem. Vizážista neomylně sahá právě pro ty zlatokopecké boty. „Tak to ne. To protestuju.“ Kde je Linda s Proseccem?

Pan vizážista nakonec kapituluje a dovolí mi klasické lodičky na jehlách, ještě mi zkouší nabídnout náušnice s obří černou perlou, ale když vidí moji bojovnou náladu špitne, „Tak náušnice si paní Křížová nechává vlastní.“  Zavěšená do pana vizážisty se dopotácím „na plac“ pod alobalové deštníky. Paní fotografka na nás volá, abychom se tvářily radostně, předstíraly, že si povídáme, já prý přepadávám dozadu, Linda už ani nenosí Prosecco a volá na mě „Trochu života“. V předstíraném foto rozhovoru mi Denisa sděluje obavu, že na nás nezbydou masové koule, které se prý cateringu fakt povedly. Je mi to jedno, odumírají mi nohy, chytá mě křeč do lýtek. Přichází pán, který kolem nás mává nějakou deskou a dělá vítr, to aby nám vlály vlasy ve větru.

Konečně je vše hotovo, už vím, proč se inkvizice dozvěděla úplně všechno, jakmile někomu nasadila španělskou botu. Shazuji boty i černobílý kaftan, teď jsem zahlédla cenovku a pokoušejí se o mě mrákoty. Jak může chtít někdo peníze za to, že na sobě vláčíte tunový kabát.

Odjíždím s vytrhaným obočím a silně nalíčená tramvají domů. V tramvaji na mě lidi zírají s výrazem „Nepřehnala jsi to trochu s tím líčením?!“

Otevírám dveře domu, přichází syn a vyjekne „Ježíš, mami, nepřehnalas to dneska s tím makeupem?“ Má odpověď se nedá publikovat, takže otvírám Prosecco a zvažuju, jestli přece jen ta plastika……

Reklamy

7 thoughts on “Vám už pomůže jen plastika

  1. Pingback: Vám už pomůže jen plastika | RSS ze světa

  2. Ďakujem za skvelý článok. Pomaly sa prepadám do čiernych myšlienok, aj keď som od prírody podobný nahliadač na život, aky vy. Iba už je toho nedobrého príliš a dlho.
    Tak ešte raz ďakujem za rozosvetlenie snáď nielen dnešného dńa – a idem pozrieť Vami organizované workshopy, aby som od Vás opať chytila ten náhľad a hlavne silu ísť ďalej. Pekné dni prajem Daniela

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s